Dlouhý text, který se vyplatí si přečíst 🙂
Jestli se rozhodujete se vydat za studiem do Austrálie, zde se nechejte inspirovat.
Davide, jak to bylo?
Kdo by to byl řekl, ale už je to 1 rok na druhé straně světa. Celých 12 měsíců v jiném světě, kde jsou dvě cifry každý den úplně jasné, zhruba nějakých 27 hodin letu, které mě dělí od mojí rodiny a k tomu 15,857km, které jsou vzdálenosti od mého domova.
Čas neuvěřitelně letí a stále to vidím jako včera, kdy jsem dosedl znovu na místo činu jménem Melbourne s odhodláním a naději, že se pokusím dosáhnout všechny moje stanovené cíle a sny. Když se podívám zpět, je až neuvěřitelné, co se mi povedlo za těch 365 dní. Přes začátek v místnosti 2x2m bez záchodu, přes dům sdíleny s 10 lidmi až do bytu na pláži. Navštívil jsem opět Australian Open a viděl finále Grandslamu, zažil naživo krásu a adrenalin Formule1, zvládl 3 dny trvající maraton ve Foodtrucku, prožil jeden z největších koncertů v historii v podání Ed Sheerana a 110.000 hlasů v jeho zádech, našel zase sám sebe, absolvoval půlmaraton v čase pod 1:40h, navštívil Sydney – nejlepší místo na světě pro život, získal svoje první mega, překonal sám sebe nespočekrát, vrátil se zase k trénování fotbalu, ochutnal kávu od nejlepšího baristy na světě za rok 2022, zkusil nejméně 20 světových kuchyní, dostal příležitost vést kávový kurz a dostal se z místa mytí nádobí, pomocné ruky v kuchyni přes plac, bar, fritézu a kávovar až na manažerskou pozici.
Všechno uvedené výše, vypadá jako pohádka a úspěch. Nikdo za tím neuvidí to pravé, co mě to stálo, byly to totiž mraky úsilí, investované energie. Bylo to nespočet dní úplného zoufalství a pocitu marnosti, byly to hodiny doslovně hubou v zemi a pocitu, že už to dále nejde. Ve finále to vlastně bylo jako na fotce níže – zatáhla se obloha a přišla mračna, deprese a strach společně s neuvěřitelným tlakem. Rozbouřilo se moře a všechno přestalo dávat smysl. Přišel šílený déšť a nebylo vidět ani na krok, v tu chvíli zdálo se vše marné ztracené. Jediné co v tu chvíli zbývá? Zatnout zuby a neztrácet naději a viru v sebe sama. Je to jako dokázat ustát noc, prostě přežít ten jeden “nejhorší den v životě”. Protože stejně jako po noci přijde den, tak v tenhle moment skrze zataženou oblohu a mračna vysvitne na malém kousku slunce. Skrze ten paprsek člověk opět dostane energii, protože vysvitne tolik potřebná naděje, která ho udrží dále na oné cestě za cílem. Vyleze duha a v tu chvíli člověk ví, že jde správným směrem!
Do všech těch 8760 hodin jsem dal svoje maximum, nepromrhal jsem ani minutu, ale budu upřímný, někdy to šlo lépe, někdy hůře a někdy to bylo všechno úplně na nic. Když to se ohlédnu, protože to tak jako lidi děláme, neměnil bych ani vteřinu. Všechno mě obohatilo a posílilo a nejvíce ty dny, kdy jsem to chtěl prostě zabalit, prostě si chtěl sbalit tašku a vrátit se zpět. Nebudu lhát, těch dnů bylo celkem dost, ale po nich většinou přišly ty nejlepší zážitky!
Nicméně toho textu už začíná byt přehršle, tudíž zatlačuji slzu, smutek a stesk, odškrtávám další milník a otáčím se směrem kupředu, protože před sebou ještě mám pár výzev a cílů a stále doufám, v tolik očekávaný “Happy End” jako z filmu, protože to mám upřímně fakt rád. Nicméně zatím, si tuhle vzpomínku zde milerád zanechám, abych zase někdy v budoucnu se ohlédl a mohl si říct: “Ty bláho, mělo to smysl!”